Kdo jiný může lépe a pravdivě přinést skutečné vylíčení Boha než Ten, který pochází a přichází přímo z Boha jako Jeho součást. Proto kdo chcete slyšet Jeho slova, čtěte níže zde. Z jeho čistého, nepokřiveného Poselství jsou zde dávány některé hlavní úseky o Bohu. Pro celkové pochopení je však nezbytné číst a přijmout celé dílo Slovo Syna Člověka, Vyslance Božího "Ve Světle Pravdy" tak, jak On je dal lidstvu v původním vydání.

 


Jednotné zákony nesou celek a jako nervové provazce vše pronikají, drží všechno pohromadě a působí navzájem ve stálém zvratném působení. Mluví-li při tom školy a církve o nebi a pekle, o Bohu a ďáblu, je to správné. Nesprávné je však vysvětlení o dobrých a zlých silách. To musí ihned každého vážně hledajícího člověka uvésti do omylů a pochybností. Neboť tam, kde jsou dvě síly, museli by logicky býti i dva vládci, v tomto případě tedy dva bohové, jeden dobrý a jeden zlý. A tak tomu není! Jest jen jeden Stvořitel, jeden Bůh a proto také jen jedna síla, která proudí veškerým jsoucnem, oživujíc a podporujíc je! Tato čistá tvůrčí síla proudí stále celým stvořením. Spočívá v něm a jest od něho neodlučitelna. Nacházíme ji všude: ve vzduchu, v každé kapce vody, v narůstajících horninách, v úsilí rostliny, zvířete a ovšem i v člověku. Není ničeho, kde by nebyla.


Kristus vyslovil ostře a jasně totéž, když řekl: „Co člověk rozsévá, to sklidí!“ Neřekl, že „může“ sklízeti, nýbrž „sklidí“. To je totéž, jako že skliditi musí, to co zasel. Jak často slýcháme jinak zcela rozumné lidi říkati: „Je mi nepochopitelné, že Bůh něco takového připustí!“ Nepochopitelné však jest, že lidé mohou něco takového mluvit! Jak malicherným představují si podle tohoto výroku Boha. Dokazují tím, že si ho představují jako „Boha libovolně jednajícího“. Bůh však nijak přímo nezasahuje do všech malých i velkých lidských starostí. Do válek, bídy a co vše ještě pozemského jest! Od počátku vetkal do stvoření své dokonalé zákony, které samočinně konají svou nepodplatnou práci, takže se na vlas vše vyplňuje, věčně se vše vyrovnává, čímž jest vyloučeno nadržování stejně, jako jest nemožnou křivda a každá nespravedlnost. Bůh se proto nepotřebuje zvlášť o to starat. Jeho dílo jest bez mezer. Hlavní chybou tak mnohých lidí však jest to, že soudí jen podle hrubohmotného a vidí v něm sebe jako střed. Mimo to počítají jen s jedním pozemským životem, zatím co ve skutečnosti mají již více pozemských životů za sebou. Tyto pozemské životy, tak jako i mezidobí ve světě jemnohmotném platí jako jediné bytí.


Podřídiv se zcela rozumu, přikoval se člověk sám ke všemu hrubohmotnému. Jako nemůže rozum pochopiti nic co je nad prostor a čas, tak to přirozeně nedovede ani ten, kdo se mu plně podrobil. Obzor takového člověka, tedy jeho chápavost, se zúžil s omezenou schopností rozumu. Tím uvolnilo se spojení s jemnohmotným a vztyčila se zeď, která se stávala stále neproniknutelnější. Protože pramen života, Prasvětlo, Bůh, je vysoko povznesen nad prostor a čas a převyšuje daleko vše jemnohmotné, musel samozřejmě v důsledku vázanosti rozumu býti s ním přerušen každý styk. Z toho důvodu není materialistovi ani možno, aby poznal Boha. Pojídání ze stromu poznání nebylo ničím jiným, než pěstěním rozumu. S tím bylo spojeno odloučení od jemnohmotného a to mělo přirozeně za následek uzavření ráje. Lidé se vyhnali z ráje sami, když přilnuli rozumem úplně ke hrubohmotnému a tím se snížili a dobrovolně vlastní volbou se ukovali do otroctví. 


Jiní zase říkají: Jedno dítě zrodí se v bohatství, druhé v trpké chudobě a nouzi. Z toho nemůže vzejíti víra ve spravedlnost. Anebo: I když připustíme potrestání rodičů, není správné, že se to děje nemocí a smrtí dítěte. Dítě při tom trpí nutně nevinně. Tisíce podobných řečí hemží se mezi lidmi. I vážně hledající lámou si nad tím někdy hlavu. Prostým prohlášením, že „nevyzpytatelné jsou cesty Páně a vedou vše k dobrému konci,“ se neodstraní ze světa touha po proč. Kdo se tím chce spokojit, musí se tomu tupě odevzdat, nebo každou tázavou myšlenku ihned potlačit jako bezpráví.
Tak se to nežádá! Otázkami najde se pravá cesta. Tupá mysl nebo násilné potlačování připomínají jen na otroctví. Ale Bůh nechce míti otroky! Nechce tupé odevzdání se, ale volný, vědomý pohled vzhůru. Jeho nádherná, moudrá zařízení nepotřebují se haliti v mystické přítmí, nýbrž jeví se nám vznešenější ve své nedotknutelné velikosti a dokonalosti, leží-li volně před námi! Nezměnitelně a neúplatně ve stejnoměrném klidu a bezpečnosti konají nezadržitelně své věčné dílo. Nestarají se o vděk nebo uznání lidí ani o jejich nevědomost. Vrací však každému jednotlivci až do nejjemnějších odstínů ve zralému ovoci to, co rozséval jako zrno. „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě!“ Těmito výstižnými slovy popisuje se v lidu toto spřádání bezpodmínečného zvratného působení v celém stvoření. Neporušitelné zákony tohoto zvratného působení nesou v sobě a rozuzlují spravedlnost Boží. Valí se to teče, proudí a rozlévá se po všech lidech, lhostejno zda si to přejí nebo ne, poddávají-li se nebo se proti tomu vzpírají. Musí to přijmout jako spravedlivý trest a odpuštění, nebo odměnu v povznesení.


Svět není nekonečný. Je to stvoření, tedy dílo Stvořitele. Jako každé dílo, stojí toto dílo vedle Stvořitele a jako takové je omezeno. Tak zvaní pokrokovci jsou často hrdi na poznání, že Bůh spočívá v celém stvoření, v každé květině, v každém kameni, že hybné přírodní síly jsou Bůh. Nazývají Bohem všechno to nezbadatelné, co cítí, ale čeho ve skutečnosti nelze pochopiti. Trvale působící prasíla, věčně sám v sobě se znovu vyvíjející zdroj síly, bezbytostné Prasvětlo. Považují se za velmi pokročilé ve vědomí, že nacházejí Boha všude jako hybnou sílu, která stále působí k dokonalosti jako k jedinému cíli vývoje a proniká vším tak, že se s ním všude setkávají. To však jest správné jen v jistém smyslu. Setkáváme se v celém stvoření jen s jeho vůlí a tedy s jeho duchem, s jeho silou. On sám stojí vysoko nad stvořením. Stvoření, jakožto jeho dílo, jako projev jeho chtění, jest již svým původem vázáno na nezměnitelné zákony vznikání a rozkladu. Vždyť to, co nazýváme přírodními zákony, jest tvůrčí vůle Boha, která si trvalým působením světy tvoří a opět je ruší. Tato tvůrčí vůle je jednotná v celém stvoření, k němuž patří i svět jemnohmotný a hrubohmotný jako jediný celek. Toto celkové stvoření jest jako dílo nejen ohraničeno, jako každé jiné dílo, nýbrž je také pomíjející. 


Člověk nezná jásavý dík v radostném prožitku vědomého bytí, jehož mu bylo dopřáno za spolupůsobení ve velkém stvoření, působí-li ku blahu celého svého okolí, jak to Bůh chtěl a právem od něho očekává! Člověk ani netuší, že právě to a jedině to chová v sobě jeho skutečné vlastní blaho, jeho pokrok a vzestup. Na takovém Bohem chtěném základě stojí v pravdě modlitba Otčenáš! Syn Boží nebyl by ani mohl dáti ji jinak. Vždyť on chtěl jen dobro lidí, které spočívá jedině ve správném hledání a plnění vůle Boží.


„A neuveď nás v pokušení.“ Je to nesprávné pochopení, chce-li člověk vyčísti z těchto slov, že ho Bůh pokouší. Bůh nepokouší nikoho! V tomto případě jedná se jen o nejisté podání, které nevhodně volilo slovo „pokušení“. Jeho pravý smysl jest týž jako zbloudění, odchýlení se, tedy sejití z cesty, falešné hledání na cestě za Světlem. Znamená tolik: Nedopusť, abychom šli falešnými cestami, abychom hledali falešně. Nenech nás ztráceti čas hledáním a tak jej zmrhati a promarniti. Bude-li to nutno, zdrž nás však od toho i násilím, i když nám taková nutnost způsobí utrpení a bolest. – Tento smysl musí člověk již vycítit také z další věty, která se k předcházející připojuje a také celým zněním přímo k ní patří: „Ale zbav nás od zlého!“ Slovo „ale“ znamená dosti zřetelně sounáležitost. Smysl má tento význam: Poznávejme zlo za každou cenu pro nás, i za cenu utrpení. Svým zvratným působením učiň nás k tomu schopnými při každém poklesku. V poznání je i vykoupení pro ty, kdo jsou dobré vůle. Tím končí druhý díl, rozmluva s Bohem. Třetí díl tvoří zakončení: „Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky! Amen!“ Je to jako jásavé doznání, že při splnění všeho toho, co duše klade Bohu k nohám v modlitbě jako slib, cítíme se v ochraně všemohoucnosti Boží!


Ale pro tisíce, statisíce, ba miliony lidí bude příliš pozdě, protože tomu jinak nechtějí. Jest úplně přirozeno, že špatně usměrněná síla rozbije stroj, kterému by jinak byla sloužila, aby vykonala požehnanou práci. Až to nastane, rozpomenou se všichni váhaví pojednou opět na modlení, ale nebudou již moci najíti pravý způsob, který by jedině dovedl přinésti pomoc. Poznají-li, že to selhalo, přejdou k zoufalství a pak rychle ke kletbám a budou v žalobě tvrdit, že nemůže býti žádného Boha, když toto dopouští. Nechtějí věřit v železnou spravedlnost, tím méně na to, že jim byla dána moc, aby vše zavčas ještě změnili. A že se jim to také dosti často říkalo. V dětinském vzdoru vyžadují pro sebe milujícího Boha podle svého smyslu a své představy. Chtějí míti Boha, který vše odpouští. Jen v tom chtějí uznávati jeho velikost! Jak by měl tento Bůh jejich představ jednati pak s těmi, kteří ho povždy vážně hledali, ale právě pro toto hledáni byli šlapáni, posmíváni a pronásledováni od těch, kteří teď očekávají odpuštění? Blázni, kteří ve své vždy nově chtěné slepotě a hluchotě vrhají se ve zkázu a s horlivostí sami si tuto zkázu tvoří! Nechť jsou přenecháni temnotám, k nimž tvrdošíjně se ženou v domněnce, že vědí všechno lépe! Mohou se vzpamatovati jen vlastním prožitím. Proto bude také temnota jejich nejlepší školou. Přijde však den a hodina, kdy i na tuto cestu bude pozdě, protože pak nestačí již čas na odtrhnutí se od temna po konečném poznání a prožití. Bude již pozdě stoupati vzhůru. Z toho důvodu je nejvyšší čas zabývati se konečně vážně Pravdou!


Velmi často vynořuje se otázka, má-li člověk, když usiluje o duchovní zisk, zbavovati se  pozemských statků nebo jimi pohrdati. Stanoviti takovou zásadu bylo by pošetilé! Tvrdí-li se, že člověk, který usiluje o království nebeské, nesmí lpěti na pozemských statcích, není tím řečeno, že má pozemské statky rozdati nebo zahodit, aby žil v chudobě. Člověk může a má radostně užívati všechno to, co mu Bůh ve svém stvoření učinil přístupným. „Nesměti lpěti“ na pozemských statcích znamená jen tolik, že člověk nemá se nechati strhnout tak daleko, aby hromadění pozemských statků měl za nejvyšší účel svého pozemského života. Aby tedy převážně nelpěl na této jediné myšlence. Takové stanovisko muselo by ho samozřejmě odvrátit od vyšších cílů. Neměl by pro ně již času a ulpěl by skutečně všemi vlákny svého bytí jen na tomto jediném cíli: získávání pozemského majetku. Ať již by to bylo pro statky samotné, nebo pro požitky, které majetek umožňuje, nebo pro účely jiné, výsledek by byl v základě týž. Člověk lpí a poutá se tak k čistě pozemskému, ztrácí tím pohled vzhůru a nemůže stoupati. Toto falešné pojetí, že pozemské statky nepatří k duchovnímu úsilí po vyšším, mělo u většiny lidí za následek také nesmyslnou představu, že všechny duchovní snahy, které se mají bráti vážně, nesmí míti nic společného s pozemskými statky. Jakou škodu si tím lidstvo samo přivodilo, nikdy si neuvědomilo.


Praví-li se, že Bůh podává svou ruku ku pomoci, tedy je to ve slově, které lidem posílá. V tomto slově jim ukazuje, jak se mohou zprostiti viny, do které se zapletli. Jeho milost jest předem ve všech velkých možnostech, které byly dány lidským duchům k použití ve stvoření. To jest tak nesmírně mnoho, že dnešní člověk si to ani představiti nedovede, protože se tím nikdy dosti vážně nezabýval. Tam, kde se o to pokoušel, bylo to dosud jen hříčkou nebo za účelem marnivé sebepovýšenosti! Jakmile však lidští duchové poznají pravou cenu Božího slova a jeho hlubokou vážnost, dokážou ve stvoření veliké věci! Dosud dávali přednost vždy jen vlastnímu vědění a proto zůstávalo všechno kusým dílem nejnižšího stupně vůči obsahu Božího slova, které i dnes chtějí znovu odsunouti stranou jako nepoznané. Žádný člověk neví o pravé ceně Poselství Grálu. Ani jeden na zemi. I když se domnívá, že zná smysl, i když duchovně již cítí výhody, kterých získal v částečném poznání, nezná pravé ceny a nepochopil ji ani stým dílem! To pravím já, který toto Poselství přináším. Nevíte, co tím máte v rukou!


Za časů Janových byl však tehdejší Izrael dosud národem povolaným. Podle toho měli by i kněží tohoto národa v této době býti nejpovolanějšími ke křtu. Ale přes to musel přijíti Jan Křtitel, aby jako jedině povolaný pokřtil Syna Božího v jeho pozemské schráně, na počátku jeho skutečné pozemské působnosti. Tato událost dokazuje rovněž, že pozemské dosazování v úřad nemá nic společného s povoláním od Boha. Ale úkony ve jménu Božím, tedy z jeho příkazu tak, jak tomu má býti u křtu, mohou účinně prováděti jen Bohem povolaní. Bohem povolaný Jan Křtitel, neuznaný tehdejším veleknězem povolaného národa, nazýval tyto své protivníky „plemenem ještěrčím“. Upíral jim právo, aby k němu přicházeli. Právě tito kněží vyvoleného národa neuznali ani  samotného Syna Božího. Vytrvale ho pronásledovali a pracovali k jeho pozemskému zničení, protože nad ně vynikal a byl jim nepohodlný. Kdyby dnes Kristus přišel v nové podobě mezi lidi, setkal by se beze vší pochyby s tímže nepřátelstvím a odmítáním, jako tomu bylo tehdy. Stejně vedlo by se i jeho vyslanci. Tím spíše proto, že lidstvo se dnes domnívá, že jest „pokročilejší“. Nejen z tohoto jednoho případu Jana Křtitele, nýbrž i z četných podobných případů vychází zcela určitě najevo důkaz, že pozemsky církevní svěcení a dosazování v úřad nemohou nikdy přinášeti větší schopnosti k duchovním výkonům, není-li k nim člověk sám již povolán. Patří vždy pouze „k organizaci církve“. Správně posuzováno, není tedy křest od zástupců církve nic jiného, než předběžný akt přijetí do sdružení náboženské obce. Není to přijetí u Boha, nýbrž pouze přijetí do příslušné církevně pozemské obce. Pozdější konfirmace a biřmování možno pokládati jen za opětovné potvrzení tohoto přijetí a rozšířené připuštění k obyčejům těchto obcí. Farář jedná jako „nařízený sluha církve“, tedy zcela pozemsky. Neboť církev a Bůh nejsou jedno.


V nezvratné zákonitosti veškeré Božské vůle musí se všechnon dokončením vývojového pochodu státi nejvyšším zdokonalením a tím může se opět vrátit k východisku své původní podstaty. Nikdy však nemůže nad ni. Tak i lidský duch jako duchovní jádro má svůj původ v duchovně bytostném. Když prošel hmotností a dosáhl nejvyššího zdokonalení a živé čistoty, může se jako vědomý duch v bytostné formě vrátit do duchovně bytostného. Jeho cesta v nejpříznivějším případě může ho dovésti až do předdvoří hradu Grálu, který se tyčí jako nejvyšší v duchovně bytostném. Zde tvoří bránu ke stupňům trůnu, na kterém původce všeho bytí, Bůh Otec, ve svém Božsky bezbytostném, časem halí se v plášť Božsky bytostného a bere tím na sebe formu. Žádný duchovně bytostný ani v nejvyšší své vznešenosti, čistotě a záři, nemůže překročiti hranici k Božskému. Tato hranice a nemožnost jejího překročení jest zde právě tak, jako ve sférách nebo úrovních hmotného stvoření prostě v povaze věci, v různosti druhu. Jako nejvyšší a nejvznešenější jest Bůh sám ve svém Božsky bezbytostném. Poněkud níže jako nejbližší přichází duchovně bytostné. Obojí jest věčné. K tomu připojuje se hmotné dílo stvoření, zasahující hloub a hlouběji. 


Přirozený následek toho jest, že takoví vykladači a učitelé nedovedou správně poznati a pochopiti ani stvoření, dílo svého Boha, ač se nalézají v něm. A přece jedině v tomto poznání jest vyhlídka na přiblížení se také k samotnému Stvořiteli, k východisku díla. Kristus učil v první řadě dokonalé přirozenosti, to jest učil, aby se lidé přizpůsobili zákonům přírody, tedy stvoření. Avšak přizpůsobiti se může jen ten, kdo přírodní zákony zná. Přírodní zákony opět nesou v sobě vůli Stvořitelovu a mohou tedy samy udati cestu k poznání Stvořitele samotného. Kdo zná přírodní zákony a zakusí, jak nezvratně a působivě tyto zákony do sebe zasahují, ten ví, že toto působení jest ve své stále kupředu spějící důslednosti právě tak nezměnitelné, jako vůle Stvořitele, Boha Otce. Každá odchylka musela by znamenati změnu Božské vůle. Ale změna by poukazovala na nedokonalost. Poněvadž však prapůvod všeho bytí, Bůh Otec, jest jen jednotný a dokonalý, musí býti každá, i nejmenší úchylka v přírodních zákonech, tedy v zákonech vývoje, prostě nemožná a předem vyloučená. Tato skutečnost ve svých důsledcích vyžaduje, aby také věda náboženská byla v každém směru jednotná s vědou přírodní. Obě musí býti jednotny v jasnosti a důslednosti bez jakýchkoliv mezer, mají-li podávati Pravdu. Nijak se nepopírá, že dnešní přírodověda v poměru k celému stvoření vykazuje velmi nízkou hranici vědění, protože se přidržovala jedině hrubohmotného a to z té příčiny, že rozum v dnešním smyslu dovede přistupovati jen k tomu, co jest poutáno na prostor a čas. Jedinou a ovšem také neodpustitelnou chybou při tom jest to, že učňové této vědy snaží se posměšně popříti všechno, co jest nad tím, jako neexistující. Výjimku činí nemnozí učenci, kteří se povznesli nad prostřednost, stali se daleko vidoucími a odmítli  zakrývati nevědomost domýšlivostí.


Jest nesprávné prostě říkat: Bůh jest duch. Bůh jest Božský a ne duchovní! V tom jest již vysvětlení. Nikdy nesmíme označovati Božské jako ducha. Jen duchovní jest duch. Dosavadní chyba v nazírání jest vysvětlitelna tím, že člověk pochází z duchovna. V důsledku toho nedovede také mysleti dále nad duchovno a je pro něho tedy všechno duchovní to nejvyšší. Je nasnadě, že nejčistší a nejdokonalejší z toho by rád považoval za původ celého stvoření, tedy za Boha. Nesprávný pojem vznikl tedy jednak z potřeby představiti si svého Boha podle vlastního způsobu, byť i v každém ohledu dokonalého, aby se mohlo pociťovati s ním užší spojení. Hlavní příčina však tkví v neschopnosti pro pochopení vlastní velikosti Boží. Bůh je Božský, jen jeho vůle jest duch! A z této živé vůle vzniklo jeho nejbližší duchovní okolí, to jest ráj s jeho obyvateli. Z tohoto ráje, tedy z Božské vůle, která se stala formou, vyšel člověk, jako duchovní zárodek, aby jako prášek Božské vůle procházel dalším stvořením. Člověk jest tedy ve skutečnosti nositelem Božské vůle, tedy nositelem ducha v celém hmotném stvoření. Z toho důvodu jest ve svých činech také vázán na čistou pravůli Boží a musí nésti plnou zodpovědnost za to, nechá-li vnějšími vlivy hmoty tuto vůli nečistě zarůsti býlím, nebo když ji za jistých okolností i dočasně zakope a zahrabe. To je ten poklad nebo hřivna, která by v jeho rukou měla nésti úrok a úroky z úroků. Z falešného předpokladu, že Bůh sám jest duch, že jest tedy stejného druhu jako původ člověka, vychází zřejmě najevo, že si člověk nikdy nemohl utvořiti správný obraz o Božství. Nesmí si Božství představovati jen jako nejvyšší dokonalost sebe sama. Musí však jíti daleko nad to k druhu, který mu zůstane provždy nepochopitelným, protože ve svém vlastním duchovním druhu nebude nikdy schopen, aby ho pochopil.


Protože tedy Bůh sám nemůže přijíti na zemi do hrubohmotnosti, přísluší jedině samotnému lidskému duchu, aby stoupal vzhůru cestou k duchovně bytostnému, ve kterém jest jeho původ. A Božské sestoupilo na zemi skrze vtělení, aby ukázalo tuto cestu. Neboť jedině v Božském jest prasíla, ze které může plynouti živé Slovo. Člověk však nesmí se domýšleti, že Božské zůstalo na zemi proto, aby každý člověk, jakmile v něm vznikne přání, byl ihned zcela zvláštním způsobem přijat na milost. K dosažení milosti jsou zde železné zákony Boží ve stvoření a jedině jejich bezpodmínečné následování může přinést udělení milosti! Každý, kdo chce k světlým výšinám, nechť se podle toho řídí! Nikdo nemá přirovnávati dokonalého Boha k pozemskému králi, který podle svého nedokonalého lidského uvážení může udělovati libovolnou milost podle rozsudků, vyslovených jeho soudci, kteří jsou s ním stejného druhu. Něco takového není možno v dokonalosti Stvořitele a jeho vůle! Lidský duch musí si konečně zvykati na myšlenku, že se musí sám a to velmi energicky pohnouti, aby se mu dostalo milosti a odpuštění. Aby tak konečně plnil svou povinnost, kterou dosud líně přehlížel. Má se vzchopit a pracovat sám na sobě, nechce-li se vrhati do temnoty zavrženců. Spoléhati se na svého Spasitele, znamená spoléhati se na jeho slova. Učiniti živým skutkem to, co mluvil! Nic jiného nemůže člověku pomoci! Prázdná víra není mu nic platná. Věřiti v něho neznamená nic jiného než věřiti jemu. Bez záchrany jest ztracen každý, kdo se s plným úsilím nechopí provazu, daného mu do ruky slovem Syna Božího, aby se po něm vyšplhal vzhůru! Chce-li člověk opravdu míti svého Spasitele, musí se konečně již vzchopiti k duchovní činnosti a práci, která nesměřuje jen k pozemským výhodám a požitkům, ale musí usilovati vzhůru k němu. Člověk nesmí náročně očekávat, že Spasitel sestoupí k němu. Cestu tam ukazuje mu Slovo. Bůh neběhá s žebráním za lidstvem, když toto tvoří si o něm falešný obraz, odvrací se od něho a jde nesprávnými cestami. Tak pohodlné to není.


Kdyby jen lidé chtěli konečně svého Boha bráti přirozeněji! Toho, jehož činy vůle vytvořily živou přírodu! Ale takto v bludu své slepé víry činí z něho pouhý přelud. A On přece jest největší skutečností a ne přeludem. Právě v té přirozené dokonalosti nebo dokonalé přirozenosti, jako prazdroj všeho bytí, jako východisko všeho živého, jest Boží velikost tak mocná a pro lidského ducha tak nepochopitelná! Ale mnohá učení jsou často násilně tak překroucena a zapletena, že se člověku zbytečně ztěžuje, ba někdy i zcela znemožňuje každá čistá víra, protože při tom nutně postrádá každé přirozenosti. A jaké neuvěřitelné odpory chovají v sobě mnohé nauky!


Zplnomocněncem Boha nemůže býti ze samotné povahy věci, vůbec žádný člověk, leč že by přicházel bezprostředně z Božského, tedy sám v sobě měl Božské! Jen v tom může, spočívati plná moc. Poněvadž však člověk není Božský, není také možno, aby mohl býti zplnomocněncem nebo zástupcem Boha. Moc Boží nemůže se přenésti na žádného člověka, protože Božská moc spočívá jedině v Božství samotném! Tento logický fakt vylučuje úplně a také samočinně ve své bezpodmínečné prostotě každou lidskou volbu pozemského místodržitele Boha, nebo volbu nějakého Krista. Každému takovému pokusu musí býti proto vtištěna pečeť nemožnosti. V těchto věcech nemůže proto přijíti v úvahu ani volba, ani vyvolení prostřednictvím lidí, nýbrž jen přímé poslání od Boha samotného! Názory lidí nemohou zde býti rozhodující. Po všem, co se dosud stalo, byly naopak vždy daleko, od skutečnosti a nebyly ve shodě s Boží vůlí.


Jest správné, když církve praví, že Bůh všechno odpouští! A skutečně odpouští! V opak k člověku, který má za trvale nehodného ještě i toho, kdo odpykal nějakou malou vinu. Takovými myšlenkami uvaluje na sebe dvojnásobnou vinu, protože v tom nejedná podle vůle Boží. Zde chybí lidské lásce spravedlnost. Působení Božské vůle očisťuje každého lidského ducha z jeho viny ve vlastním prožití nebo v dobrovolném polepšení, jakmile usiluje vzhůru. Vrátí-li se z těchto mlýnů ve hmotnosti zpět k duchovnu, stojí čistý v říši svého Stvořitele a nehraje žádnou roli, v čem kdy chybil! Jest právě tak čistý jako ten, kdo nechybil nikdy. Ale působením Božských zákonů předchází nechybující vždy toho, kdo chyboval. V této skutečnosti jest záruka Božského odpuštění a jeho milosti!


Poslání Kristovo účinkovalo na příklad na mnohé lidi podivně. Utvořili si o něm nesprávný obraz. Jako obyčejně bylo příčinou nesprávné sebeoceňování a vypínavost. Na místě dřívější úcty a zachovávání samozřejmé mezery a ostrého ohraničení mezi Bohem a lidmi nastoupila na jedné straně kňouravá žebrota, která chce stále jen přijímat, ale za žádnou cenu nechce při tom nic dělat. Lidé přijali ,,modli se“, ale že jest při tom také „a pracuj“, pracuj na sobě samém, o tom nechtěli věděti. Na druhé straně mají se opět za tak samostatné a tak neodvislé, že mohou všechno vykonati sami. Dokonce s jistým úsilím že se mohou státi i Božskými. Jest také mnoho lidí, kteří se jen dožadují a čekají, aby Bůh běhal za nimi. Když již jednou vyslal svého Syna, podal tím přece důkaz, jak mu na tom záleží, aby se mu lidstvo přiblížilo! Ba snad dokonce je potřebuje!
Kamkoliv pohlédneme, ve všem nalézáme jen domýšlivost, ale žádnou pokoru. Chybí pravé sebe ocenění. V prvé řadě jest nutno, aby člověk sestoupil se své umělé výše, aby mohl býti skutečně člověkem a mohl jako takový začíti svůj vzestup. Dnes sedí na úpatí hory nadutý na stromě, místo aby stál pevně a bezpečně oběma nohama na zemi. Proto také nebude nikdy moci dostoupiti vrcholu hory, ledaže sleze se stromu nebo s něj spadne. Zatím však bezpochyby všichni ti, kdo kráčeli klidně a rozumně svou cestou po zemi pod jeho stromem a na které on vysokomyslně shlížel, došli až na hřeben hory. Ale samo dění přijde mu ku pomoci. Neboť strom ve zcela blízké době padne.


Cesta do království Božího nebude moci býti nikdy nalezena při dnešním tak komplikovaném myšlení. Ani v církvích a náboženstvích není tomu jinak. Praví-li se tam, že utrpení pomáhá vzhůru, že je to tedy milost Boží, podává se tím malé zrnéčko pravdy, ale chlácholivě velmi znetvořené. Neboť Bůh nechce žádné utrpení svého lidu! Chce jen radost, lásku a štěstí! Cesta ve Světle ani nemůže býti jiná. Cesta ke Světlu má také kameny jen tehdy, když si je člověk na ni dříve sám naklade. Zrnko pravdy v nauce o utrpení je v tom, že utrpením může býti odpykána nějaká vina. Ale to se stává jen tam, kde člověk uznává utrpení vědomě jako zasloužené! Jako prosící lotr na kříži. Celý svět žije dnes nesmyslně. I ti, kdo tak moudře mluví o vyčerpání karmy. Tito lidé se v tom mýlí. Jest to mnohem těžší, než ti, kdo takto chtějí býti vědoucími, si myslí. Vždyť zpětné účinky karmy nejsou vždy také vyčerpáním a rozuzlením karmy! Na to nechť každý člověk přesně dbá. Naopak, může to s ním velmi často jíti mnohem hlouběji dolů!


A když nějaký úplně zoufalý hledající žádá někdy příliš jasnou odpověď, pošle se nepochopené prostě do říše Božského mystéria. Sem jako do záchranného přístavu musí vyústit všechny cesty nerozřešených otázek. Avšak tím se zřejmě projevují tyto cesty jako cesty falešné! Každá správná cesta má i jasný konec a nesmí vésti do neproniknutelna. Tam utíká se jen viditelná nevědomost, která pak jako vysvětlení poukazuje na „nevyzpytatelné cesty Páně“. Pro lidi není ve stvoření třeba žádného mystéria. Nesmí ho býti, neboť Bůh chce, aby jeho zákony, které působí ve stvoření, byly lidem dobře známy. Chce, aby člověk mohl se podle nich řídit a jich pomocí plnil a snáze dokončil svůj životní běh a nebloudil při tom v nevědomosti. Jedním z nejosudovějších pojetí zůstává však hrubé zavraždění Syna Božího jako nutná oběť smíření pro lidstvo! Jak možno mysleti, že tato surová vražda Syna má smířiti Boha! Poněvadž pro tento zvláštní názor není možno logickým způsobem najíti žádného vysvětlení, utíkají se tak lidé rozpačitě opět za ochrannou zeď Božského mystéria, tak často používanou. Tedy za něco, co nemůže býti člověku srozumitelným! Při tom jest přece Bůh tak jasný ve všem, co koná. Jasnost sama! Stvořil přece ze své vůle přírodu! Musí tedy býti přirozené právě také to pravé! Vždyť vůle Boží jest přece úplně dokonalá. Avšak smírná oběť na kříži musí býti pro každou přímou mysl nepřirozená, protože jest vůči nevinnému Synu Božímu nespravedlivá. Zde není žádných vytáček a kroucení. Nechť člověk raději přece konečně dozná, že něco podobného jest skutečně nepochopitelné! Může se namáhati jak chce, nedojde při tom k žádnému závěru a nemůže pak již rozuměti svému Bohu. Ale Bůh chce, aby mu bylo rozuměno! A rozuměno mu býti může. Vždyť projev jeho vůle spočívá jasně ve stvoření a nikdy si neodporuje. Jsou to jen lidé, kteří usilují, aby do svého náboženského bádání vnesli nesrozumitelnost. Tato pracná stavba a falešná základní myšlenka nutné smírné oběti smrti na kříži, boří se již slovy samotného Spasitele ve chvíli, kdy byl křižován.


Mluví-li se dnes na všech rozích honosivými slovy o hledání Boha, je to opět velké pokrytectví obvyklé samolibosti, které úplně chybí každá skutečně vážná touha po čisté Pravdě. Hledá se jen sebezbožnění a nic jiného. Žádný člověk se vážně nepřičiňuje, aby Bohu rozuměl! S povýšeným úsměvem odsunují tito lidé rychle stranou a bez povšimnutí prostotu Pravdy. Považují se za příliš vědoucí, za příliš vznešené a významné, než aby se jejich Bůh směl ještě zabývati prostotou. K jejich cti musí býti přece mnohem spletitější. Jinak není hoden, aby se v něho věřilo! Jak jest možno podle jejich pojetí ještě uznati něco, co jest lehce srozumitelno každému neučenému! Něco takového neshledává se velkým. Tím se nesmí dnes nikdo ani zabývati, jinak se zahazuje. Nechte to dětem, starým ženám a nevzdělancům. To přece není pro lidi s tak vypěstovaným rozumem, pro inteligenci, jakou dnes u vzdělanců najdeme. Ať se tím zabývá lid! Vzdělanost a vědění může měřiti velikost pouze podle obtížnosti pochopení! – Jsou to nevědomci, kdo takto myslí! Nejsou hodni ani kapky vody, aby ji přijali z ruky Stvořitelovy skrze jeho stvoření! Svým omezením uzavřeli si možnost poznávati oslňující velikost v jednoduchosti Božských zákonů. Jsou k tomu doslovně neschopni, lépe řečeno příliš hloupí následkem svého jednostranně zakrnělého mozku, který od hodiny zrození až po dnešní den nosí s sebou jako trofej největší vymoženosti. Bude to jen milost udělená jim Stvořitelem, nechá-li je zakrněti ve stavbě, kterou vytvořili.


Život, skutečný, opravdový život jest něco dokonale samostatného, dokonale neodvislého. Jinak by se to nesmělo označovati jako „život“. To však jest pouze a jedině jen v Bohu! Protože mimo Boha nic není skutečně „živého“, má také jedině On sílu, která jest v životě. Jedině On sám jest proto také onou často jmenovanou prasílou, nebo vůbec „silou“! A v síle jest opět světlo! Výraz „prasvětlo“ jest proto stejně nesprávný jako výraz „prasíla“. Jest prostě jen jedno světlo a jedna síla: Bůh! Jsoucnost Boha, síly, světla, tedy života, vyžaduje sama již tvoření! Neboť živé světlo, živá síla nemůže se obejíti bez vyzařování. A v tomto vyzařování jest skryto vše potřebné pro stvoření!


Všechny zákony Boží jsou zřízeny jen k tomu, aby přinášely výstavbu a povzbuzení! Celému lidstvu byla Kristem přinesena možnost, aby se konečně v duchu osvobodilo. – Vznikly však církve a snažily se, aby ve zdech klášterů Slovo Páně rozložily a z části ukryly. Vydávaly z něj jen to, co potřebovaly a to pak vlastním vysvětlováním vykládaly tak, jak to potřebovaly pro své účely a své smýšlení. Tím bylo jednotlivým lidem Bohem seslané dobro z největší části opět zadrženo a dosáhlo se toho, že se lidé nestali bystrými a svobodnými v duchu. Stal se tedy pravý opak toho, co Kristus chtěl. Církve hledaly stoupence, bohatství a moc. Proto nesměl žádný člověk vědět, že sám může nalézti království Boží a to bez pomoci církve. Člověk nesměl přijít na myšlenku, že Bůh nepotřebuje církve mezi sebou a svými tvory, které přece také bez církve stvořil. A to se podařilo. Zvolna, avšak jistě vsunula se církev se svými přáními mezi člověka a Boha a oddělila tím Boha od touhy po Světle v člověku! Aby zvýšila počet svých stoupenců, používala pohodlnosti jako vábidla pro líné lidské duchy!


V modlitbě nebo v opravdovém hledání nalézáte jen spojovací cestu k Bohu a to jeví se vám pak jako taková všudypřítomnost, jak jste si ji dosud představovali. Také ten, kdo se Bohu rouhá, nachází tuto spojovací cestu, protože jeho cítění je při tom nařízeno k Bohu, i když je to ve zlém smyslu. Proto je mnoho případů, že takový člověk bývá velmi často v témže okamžiku rouhání sražen, nebo snad brzy po tom. Takový rouhač našel spojovací cestu a živá síla projevila se tím rychle na něm. Každému člověku jest srozumitelno, že se musela projeviti u něho ničivě. Z toho důvodu dějí se takové divy, v nichž neznalí fanatikové vidí samovolný trestající čin ruky Boží a zatím jsou to vždy a zůstávají jen účinky trvalých zákonů! Tak i všudypřítomnosti bylo jen špatně rozuměno. Všudypřítomnost dala by se ještě lépe označiti slovy: Vždy přítomný! To znamená, že je k nalezení v každé době, je-li opravdu hledán. Lidé dali se klamati jen vnějšími projevy účinků dění. Při tom vycházeli z falešného základu svého myšlení, že Bůh zcela osobně se o ně stará, je získává, chrání a obklopuje. Nemysleli na to, že to všechno musí činiti oni sami, aby získali nutného spojení. Toto spojení získávají podle zákonů stvoření nevědomky v každé pravé modlitbě! Lidé tak neradi chtěli věřit, že jen zákony Boží, které je ve stvoření obklopují, samočinně působí a přivozují každému odměnu nebo trest. Býti všudypřítomný neznamená vlastně nic jiného, než možnost býti dosažen z každého místa ve stvoření. Avšak i to je možno přijmouti jen s určitým omezením, neboť jest doslovně správné, když se praví: „Před Bohem se všechno rozplyne!“ Je tu ohromná propast! Ani jediná bytost nemůže předstoupiti přímo před Boha a nemůže ho tedy dosáhnouti – vyjma toho, kdo sám pochází přímo z Boha! To je možno jen dvěma: Synu Božímu a Synu Člověka. Všechno ostatní muselo by se před ním rozplynout. Nikdo nemohl by před ním státi vědomý. Pro lidského ducha jest tedy možné jen nalezení spojovací cesty k Bohu. A touto spojovací cestou je po splnění zaslíbení pro všechnu věčnost Syn Člověka, který byl zaslíben jako věčný prostředník. Proto přijde v každém případě opravdového hledání lidský duch vždy k němu a zasáhne jen jeho! A skrze něho dostane se ve zpětném účinku hledajícímu té pomoci, jaké si opravdu zasloužil! Tak jeví se lidem také Syn Člověka všudypřítomným. To znamená, že člověk ho dosáhne a nalezne při správné prosbě! Ve svém účinku je to přesně totéž, jako kdyby Syn Člověka byl pak u něj, neboť v takovém okamžiku je s ním spojen cestou záření, které také opět zrcadlí obraz Syna Člověka!


Bůh sám nebude nikdy jednati libovolně, protože skrývá v sobě zákony v nejčistší formě a také sám je zákonem. Každé Božské jednání bude tedy vždy odpovídati zákonům. Každý akt Boží vůle projevuje se proto vždy také jedině způsobem těchto zákonů!


Člověk nesmí však zapomínati, že Bůh ve své nedotknutelné dokonalosti jest také spravedlnost sama! Kdo o tom pochybuje, hřeší proti Bohu a rouhá se jeho dokonalosti! Bůh jest od věčnosti do věčnosti živým a nedotknutelným zákonem! Jak se může člověk odvážit projevit svoji pochybnost přáním, že by Bůh mohl přijmouti od někoho oběť, kdo sám není vinen, kdo také nikdy žádné viny ve stvoření nevyvolal a sám není viníkem! Něco takového není možné ani pozemsky, tím méně v Božském! Bylo by možné, aby pozemský soudce vědomě dal popravit nevinného člověka na místě vraha a pravého vraha by vědomě propustil bez trestu? Ani jeden z vás by něco tak nesmyslného nepovažoval za správné! O Bohu však si necháte od lidí něco takového namluvit, aniž byste se proti tomu jen vnitřně ohradili!


Nezapomeňte při tom, že Boží láska a spravedlnost se nenechají odloučit! Tak jako je Bůh láskou, tak je také živoucí spravedlností! Jest zákonem! Vezměte konečně tuto zkušenost za základ a uložte ji pro všechen čas do své paměti! Neodchýlíte se pak nikdy od správné cesty, vedoucí k přesvědčení o velikosti Boží! Poznáte ji všude, na vašem okolí, ba i v pozorování všedního života! Buďte proto duchovně bdělí!


Vy ubozí lidé, kéž byste se dovedli alespoň správně modliti! Skutečně modliti! Jak bohaté by bylo vaše bytí! Neboť v modlitbě je největší štěstí, jehož se vám může dostati. Vynese vás do nezměrných výšek a oblažující cit štěstí bude vámi prouditi. Lidé, kéž byste se dovedli modlit! Toto vám nyní přeji. Pak se víc nebudete ptát ve svém malém myšlení ke komu se smíte a máte modliti. Jest jen Jeden, jemuž smíte zasvětiti své modlitby: Bůh! V posvěceném okamžiku přistupujte k němu se svatým citem a odevzdejte mu všechen dík, který váš duch dovede vytvořit! Jen na něj samého se obracejte ve své modlitbě, neboť jemu jedinému patří dík, a jemu jedinému patříš ty sám, člověče, protože i jeho velikou láskou jsi mohl vzniknouti! Máš-li však prosby, pak se můžeš obrátiti na jeho Syny, na Ježíše Krista, nebo Imanuele. Nikdy však nepovyšuj prosbu na modlitbu. Modlitba patří jedině Pánu!


Bůh je Pán, jen On zcela sám a kdo ho nechce v pokoře uznat tak, jakým ve skutečnosti jest, ne jak vy jste si mysleli, ten jest odsouzen! Imanuel je s Bohem Otcem zrovna tak nerozlučně úzce spojen jako Ježíš a to se vám v této době obratu světů musí stát věděním!


To, co jest u Boha, nemůže být nikdy u lidí. Syn v lidské rodině jest pro sebe a otec jest pro sebe. Jsou a zůstanou dvěma, nanejvýš mohou v jednání být někdy jednotni, avšak nikdy jedno. Výraz Syn Boží je něco zcela jiného. Pravý opak! Bůh Otec a Bůh Syn jsou jedno a mohou jen v působení se jevit jako dva. Tak jako oba Synové Boží, Ježíš a Imanuel jsou jedno v Otci a jen ve svém působení, v druhu své činnosti jsou dva. Znovu jsem se pokusil vysvětliti vám prapůvod Parsifala, který jest skrze Imanuele v Bohu a tím Bůh v něm.


A zase, jako vždy, představuje si lidstvo tento soud zcela jinak. Myslí si, že Bůh nyní trestaje dává rány, všechno boří a zčásti ničí! Není tomu tak! Vždyť Bůh zná jen výstavbu, nikoliv ničení! Je to temno, které přináší zkázu. Temno, jemuž lidstvo tak mnohé ochotně vložilo do rukou. Se svým pádem pokusí se také ještě zničit všechno to, co si dosud mohlo přivlastňovat, pokusí se strhnout s sebou rovněž všechny lidské duchy, kteří se mu ochotně vzdávali.


Jedině dnes vám dám pravé nedotknutelné Slovo o právu a povinnosti člověka. Kdo si chce dělat právo na práva, ten ať si je napřed vědom svých povinností, neboť práva i povinnosti musí být v rovnováze, chce-li člověk prožívat svůj život tak, jak tomu chce Bůh. Žádný člověk nemá soudit druhého, žádný člověk to také nemá od někoho jiného žádat! Každý člověk má jít svou cestou a mluvit svou řečí, aby se nestal napodobeninou svého bližního! Nikdo se nedívej na toho, koho shledáváš krásnějším než sebe, a nenapodobuj ho proto, neboť Bůh nestvořil žádného člověka, který by v sobě nenesl také krásu nějakého druhu. Dávám vám nejvyšší přikázání, z něhož se musí všechna ostatní přikázání odvíjet: Splňování povinnosti vůči Bohu! Z toho vyplývá splňování povinnosti vůči bližním a splňování povinností vůči zvířatům a rostlinám! Malý je člověk před svým Bohem a přemítá o povinnostech, které vůči Bohu má. Být přirozeným, přirozeně žít – v tom je splňování povinnosti. Člověku jsou darovány vysoké ideály, dřímají v hloubi jeho duše. Probuďte je! Nepotlačujte každé hnutí, které vás chce oblažit. Je to začátek na cestě splňování povinnosti vůči Bohu; vede přes plnění povinností vůči lidem. Pomáhejte a podporujte svého bližního, tím splňujete to, co jste mu dlužni! Neboť vy, lidé, máte při svém putování dozrávat jeden na druhém! Nic vám nepomůže, jestliže nikomu neubližujete, jestliže se uzavíráte a utíkáte před lidmi. Promeškáváte tím svou povinnost!


Vy, pozemští lidé, jste v tomto stvoření proto, abyste nalezli blaženost! A to v živé řeči, kterou k vám Bůh promlouvá! Rozumět této řeči, učit se jí a cítit v ní vůli Boží, to je vaším cílem na pouti tímto stvořením. Jen ve stvoření, k němuž patříte, leží vysvětlení smyslu vašeho života a současně také poznání vašeho cíle! Nelze tyto dvě věci jinak nalézti. To ovšem vyžaduje, abyste stvoření žili. Žít a prožívat je můžete však teprve tehdy, když je opravdu znáte. Mým Poselstvím otevřel jsem před vámi knihu stvoření! Poselství jasně vám ukazuje řeč Boží ve stvoření, jíž se máte učit rozumět, abyste si ji mohli úplně osvojiti.


Není nic vyššího než Bůh! A vedle něho musí všechno ostatní ustoupit daleko do stínu. Žádný člověk nemá být nucen ke změně své vůle. V budoucnosti však mají být ponecháni v klidu a míru všichni ti, kteří skutečně patří k lidu Božímu. Nikdo nesmí beztrestně na ně ukázat špinavým prstem. Bude pak ihned poznamenán a zahyne. Každý výsměch a tím spíše čin se zcela neočekávaně, rychle a hořce vymstí na tom, kdo ho provedl. Lid Páně se konečně shromáždí pod jeho praporem a bude chráněn. Avšak jen ten, kdo má odvahu přiznat se k tomuto lidu! Nikdo jiný. Stojíme již na prahu počátku této hodiny!


Bůh vůbec netrestá! Také nehrozí, ani nevábí. To všechno jsou falešné lidské názory. Také desatero přikázání, jež bylo dáno prostřednictvím Mojžíše, jsou pouze ukazovatelé cesty k tomu, jak může člověk dosáhnout šťastného života. Tresty vyhlašuje jen člověk ve svém společenském řádu. Ovšem tak jako ve všem, co vymyslel, vyhlašuje to falešným způsobem, nedokonale, s ještě mnohem nedokonalejším výkonem. Slovo trest vymyslil vůbec jen člověk sám ze sebe ve svém omezeném pochopení.


Bůh ukazuje Pravdu, jaká jest, ve svém stvoření. Stojí uprostřed žalostného a nebezpečného zmatku, který lidstvo natropilo. Poznat a přijat Pravdu jako takovou jest pouze věcí lidí, kteří musí napnout všechny síly, aby získali tento nejcennější statek pro sebe, bez něhož jsou bez záchrany ztraceni. Člověk musí učinit pro to všechno! Neboť Bůh za ním neběhá a nesnižuje se nikdy na sluhu člověka! To jest však to, co člověk dosud ve svém podivném stanovisku očekává. On požaduje vždy důkazy! Nechť on se přece namáhá, aby poznal Pravdu. Jest to přece jedině jeho prospěch. A ten, kdo skutečně poctivě hledá, kdo se tedy poctivě snaží, ten také dojde poznání.


 

 Nesprávné cesty (celé znění)

Lidé až na řídké výjimky jsou na omylu! Je to bezmezný a pro ně velmi osudný omyl! Bůh nemá zapotřebí, aby za nimi běhal a prosil je, aby uvěřili v jeho existenci. Také nevysílal své služebníky k ustavičnému napomínání, aby od něho neupustili. To by bylo směšné. Je to znehodnocení a snižování vznešeného Božství, takto mysleti a něco takového očekávati. Toto mylné pojetí natropilo a dosud tropí veliké škody. Je živeno počínáním si mnohých vskutku vážných duchovních správců, kteří ve skutečné lásce k Bohu a lidem snaží se vždy znovu obraceti na víru lidi, lpící na pozemském. Chtějí je přesvědčovati a získávati je pro církev. To však přispívá jen k tomu, že stávající již domýšlivost člověka o jeho důležitosti stupňuje se do nezměrna. Mnozí jsou tím skutečně uváděni v blud, že je třeba je prosit, aby chtěli dobro. Z toho vzniká i ono zvláštní stanovisko většiny všech „věřících“, kteří jsou spíše odstrašujícími příklady než vzory. Tisíce, ba statisíce lidí cítí v sobě jisté zadostiučinění a povznesení ve vědomí, že věří v Boha, že konají s celou vážností své modlitby a svému bližnímu nedělají úmyslně škody. V tomto vnitřním „povznesení“ cítí jakousi odplatu za dobro, Boží dík za svou poslušnost. Tuší v tom spojení s Bohem, na kterého také někdy myslí s jistým posvátným zachvěním, které budí nebo zanechává pocit blaženosti, v němž se pak šťastně kochají. Ale tyto davy věřících jdou nesprávně. Žijí šťastně v bludu, který si vytvořili sami. Tím připodobňují se sami nevědomky k oněm farizeům, kteří přinášejí své malé oběti se skutečným, ale nesprávným pocitem díků: „Pane, děkuji ti, že nejsem jako ti druzí.“ Nevyslovuje se to, ba ani se to ve skutečnosti nemyslí. Avšak „povznášející pocit“ v nitru není ničím jiným, než touto bezděčnou děkovnou modlitbou, kterou již Kristus označil jako nesprávnou. Vnitřní „povznesení“ není v těchto případech nic jiného, než výsledek sebeuspokojení, které bylo vzbuzeno modlitbou nebo dobrými, chtěnými myšlenkami. Ti, kdo se jmenují pokornými, jsou po většině daleci toho, aby opravdu pokornými byli! Mluviti s takovými věřícími vyžaduje často velikého přemáhání. V takovémto rozpoložení nedosáhnou nikdy blaženosti, o které se domnívají, že ji mají již zajištěnou. Nechť raději hledí, aby docela nezašli v duchovní pýše, kterou považují za pokoru. Mnohým z dnešních dosud nevěřících bude snáze vejíti do království Božího, než všem těmto davům s jejich domýšlivou pokorou. Vždyť oni nepředstupují před Boha s prostou prosbou, nýbrž s nepřímým požadavkem, aby je odměnil za jejich modlitbu a zbožná slova. Jejich prosby jsou požadavky a jejich chování pokrytectvím. Budou od tváře Boží odvanuti jako prázdné plevy. Zajisté dostane se jim odměny, avšak jinak než si představují. Nasytili se již s dostatek na zemi u vědomí své vlastní ceny. Pocit blaha záhy zanikne po přestupu do jemnohmotného světa, ve kterém vynikne vnitřní cítění, sotva tušené na tomto světě. Zatím však pocit, převážně dosud vzbuzovaný jen myšlenkami, rozplyne se vniveč. Vnitřní, tiché, tak zvané pokorné očekávání lepšího není ve skutečnosti nic jiného, než požadování, i když se to vyjadřuje jinak sebe krásnějšími slovy. Ale každý požadavek je osobivost. Jedině Bůh má požadovati. Ani Kristus nepřicházel se svým poselstvím k lidem s prosbou, ale s výstrahou a požadavkem. Podával sice vysvětlení Pravdy, ale nestavěl před oči posluchačů vábivé odměny, aby je podnítil státi se lepšími. Přikazoval vážně hledajícím klidně a přísně: Jděte a jednejte podle toho! Bůh stojí před lidstvem s požadavkem a ne s vábením a prosbou, ne s nářkem a smutkem. Klidně přenechává všechny špatné, ba i všechny kolísavé temnu, aby ti, kdo usilují vzhůru, nebyli již vydáni jejich útokům. Aby dal ostatním důkladně prožíti všechno to, co mají za správné, aby došli k poznání svého omylu!