Cíl:

Cílem těchto stránek je předat a poskytnout pravdu o Bohu, Stvořiteli, pravdu která v sobě nenese a ani nemůže nést všechno to dogma, falešné a nepravdivé, lidmi dosud vytvořené. Aby ti, kteří ještě hledají čisté poznání Boha mohli obdržet všechny odpovědi na své otázky, ve kterém jim tato náboženská dogmata jako trní stála v cestě a znemožňovala jasný výhled k objasnění a opravdovému pochopení.

 


 

 Nejrozšířenější lži a omyly:

 

  • Církev nebo sekty = Bůh Velmi zakořeněný omyl a lež, že nějaká pozemská organizace má něco společného s Bohem, že jsou prostředníky Boha nebo že je Bůh chce. Zřetelně je vidět, o co ve skutečnosti tyto organizace usilují...  Proto je falešné, když si je lidé jakkoliv spojují s Bohem.  Více zde:
  • Bůh chtěl náboženství, církev  Tento omyl je spjat s výše předchozím. Bůh a Jeho Syn Ježíš nikdy nepřišel založit nějakou církev nebo něco podobného. Jeho cíl byl duchovního druhu. Co si z Jeho Poselství udělali lidé sami po Jeho smrti vidíme dodnes. Ježíš a Vůle Jeho Otce Boha byla přinést lidem Slovo, aby opět touto pomocí našli také cestu zpět do říše ducha, ráje. Více zde:
  • Člověk má Boha v sobě  Člověk je druh duchovního, nikoliv Božského. Spočívá v tom nesmírná propast rozdílnosti druhů. Člověk je tedy tvor, část stvoření, a ne část Stvořitele, Boha. Sebeklam chtějící strhnout Božské na jejich úroveň se rychle rozplyne, až před sebou náhle jednou tito v prachu a v nářku spatří neúprosnou pravdu.  Více zde:
  • Proč to Bůh dopouští  Všelijaké události, při nichž člověk používá toto rčení a přičítá je Bohu neodpovídá skutečnosti. Ta je taková, že člověk sám si vytváří veškerá zpětná působení, ať již příznivá nebo nepříznivá.  Více zde:
  • Zobrazování Boha  Jakékoliv vyobrazení Boha kromě oka v trojúhelníku je falešné, nesprávné a nikdy nebude odpovídat skutečnosti. Obraz starého muže nebo i ta nejkrásnější lidská postava nemá s Bohem nic co do činění, On není vrcholem duchovního, není duchovní bytost, nýbrž je druhu, který zůstane člověku navždy pro svoji různorodost nepochopitelným. Ani ve své nejvyšší dokonalosti Ho člověk nespatří, propast různosti je zde příliš veliká, navíc i kdyby to bylo možné, by člověk nesnesl hledět na Boha, aniž by zůstal živ svým duchem.  Více zde:
  • Zjevování Boha  Obzvláště různí "telepati", mediální lidé nebo i "věřící" žijí v klamu, že se jim zjevil osobně Bůh. K tomu se řadí další podobný blud, a to Jeho osobní všudypřítomnost.  Zde, kde žijeme, ve stvoření, které je Jeho dílem, se můžeme setkávat pouze s Jeho Vůlí, ne přímo s Ním. On je vysoko nad stvořením. Jeho nesmírnost je nám nepředstavitelná. Kdyby jen sestoupil níže do stvoření, jak si někdo představuje, muselo by vše zde ihned pod Jeho silou zaniknout, nesneslo by Ho.  Více zde:
  • Bůh potřebuje člověka  Lidská domýšlivost ve spojení s nevědomostí vytvořila domýšlivou a mylnou představu, že Bůh potřebuje člověka nebo celé lidstvo za nějakým účelem, plánem. Právě proto, že je Bohem, věčným a na všem dalším nezávislým, tak už nepotřebuje človíčka, tvora závislého na stvoření, na vzduchu, vodě a mnohém dalším... Je tomu právě naopak: člověk potřebuje Boha a je na Něm a jeho stvoření závislý. Více zde:
  • Kdyby Bůh existoval..., Bůh to chtěl..., Za to může Bůh... a podobně jsou lidské výroky pramenící z neznalosti působení zákonů stvoření. Na počátku vložil Bůh do stvoření své dokonalé zákony, v nichž se veškeré dění naplňuje. Člověk se v naprosté většině odcizil Bohu tím, že nedbá tyto zákony Jeho Vůle. Kdyby se mu odcizil Bůh, člověk by již neexistoval.  Více zde:
  • Jednající podle libovůle, svévolně  Jsou dokonce i někteří, kdo vidí velikost Boha v tom, že může činit co se mu zlíbí, podle libovůle jako nějaký pozemský vladař. Jeho Vůle je však od počátku dokonalá a tím také neměnná. Tím působí i On, v rámci dokonalé zákonitosti své Vůle, což se může zdát jako vázanost jen člověku, neboť nedokáže přehlédnout celek.  Více zde:
  • Pravda o Synu Božím: zde

 

Správný vztah k Bohu, jaký by měl mít člověk:

 

Syn Člověka, Vyslanec Boží, od Boha Přicházející napsal:


První přikázání.
Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh!
Nebudeš míti jiných Bohů mimo mne!


Kdo dovede tato slova správně čísti, uzří v nich již odsouzení mnohých. Těch, kteří nedbají tohoto nejpřednějšího přikázání. „Nebudeš míti jiných Bohů!“ Tak mnohý představuje si těmito slovy příliš málo. Učinil si to příliš snadným! Považuje za modloslužebníky v prvé řadě ony lidi, kteří klekají před řadou postav, vyřezaných ze dřeva, z nichž každá jednotlivá představuje určitého boha. Myslí snad i na zbožňovatele ďábla a podobné zbloudilce, na které v nejlepším případě vzpomíná se soustrastí. Nemyslí však při tom na sebe. Jen se jednou klidně na sebe podívejte a zkoumejte se, nepatříte-li snad přece také k nim. Jeden má dítě, které jest mu vskutku nade vše. Dovedl by pro ně přinésti každou oběť a zapomíná pro ně na vše ostatní. Jiný staví nade vše pozemský požitek a při nejlepší vůli nebyl by ani schopen obětovati tento požitek za cokoliv, kdyby opravdu k němu někdo přišel s takovým požadavkem a dopřál mu svobodné rozhodnutí. Třetí opět miluje peníze, čtvrtý ženu, pátý moc, jiný světská vyznamenání a všichni ve všem na konec jen … sama sebe! To jest modloslužba v pravém smyslu! Před tou varuje první přikázání! Zapovídá ji! A běda tomu, kdo není doslova poslušen přikázání! Toto přestoupení mstí se ihned tím, že takový člověk zůstává stále připoután k zemi, jakmile přejde do jemnohmotné říše. Ve skutečnosti se však připoutal k zemi sám. Tím, že lpěl na něčem, co patří na zemi! Zdržuje se tím od dalšího vzestupu, ztrácí poskytnutý mu k tomu čas a uvádí se tak do nebezpečí, že nevyjde zavčas z jemnohmotné říše vzkříšením do světlé říše volných duchů. Bude pak spolustržen do neodvratného rozkladu veškeré hmotnosti, který slouží k jejímu vzkříšení a znovuutvoření. To jest však pro lidskou duši jemnohmotná a duchovní smrt všeho osobního uvědomění a tím i zničení jeho formy i jeho jména pro věčnost! Před tímto strašlivým koncem má chrániti poslušnost přikázání! Jest to přikázání nejvznešenější, protože jest člověku nejpotřebnější! Člověk jest žel příliš náchylným k tomu, aby se oddal nějaké zálibě, která ho na konec zotročí! U čeho však připustí, aby se mu to stalo zálibou, z toho si pak utvoří zlaté tele, jež staví na nejvyšší místo a tím učiní z něho modlu nebo bůžka vedle svého Boha, ba velmi často i nad Něho! Jest však žel až příliš mnoho „zálib“, jež si člověk vytvořil a v největší bezstarostnosti si rád osvojuje! Jak jsem již uvedl, jest záliba oblíbení si čehosi pozemského! Je jich ovšem ještě mnohem více. Ale kdo si osvojil nějakou zálibu, ten na ní „lpí“. Když přechází pak do záhrobí k dalšímu svému vývoji, lpí na hrubohmotném a nemůže se tak lehce odtrhnout. Jest tedy brzděn, zdržován! Může se to také nazvati kletbou, která na něm ulpí. Postup jest vždy týž, nechť se slovy projevuje jakýmkoliv způsobem. Kdo však v pozemském bytí staví Boha nade vše, nejen ve své představě nebo jen ve slovech, ale v cítění, tedy opravdově a ryze v úctyplné lásce, která ho poutá jako k zálibě, ten touto vázaností bude ihned usilovati do výše, jakmile se ocitne v záhrobí. Neboť bere tam s sebou úctu a lásku k Bohu, a ta ho udržuje a konečně nese až do jeho blízkosti, do ráje, do prvotního stvoření, do sídla čistých, ode všech břemen osvobozených duchů, jichž náklonnost vede jen k Boží čisté Pravdě. Dbejte proto přísně na zachovávání tohoto přikázání. Uchráníte se tak od mnohých nepříznivých ran osudu, na jejichž odčinění by vám již nezbylo dosti času.

 
Druhé přikázání.
Nevezmeš jméno Hospodina, Boha svého nadarmo!


Jméno probouzí a soustřeďuje v člověku pojem! Kdo hanobí jméno a odvažuje se je znehodnocovati, znehodnocuje tím pojem! Buďte toho pamětlivi v každou dobu! Tohoto jasného přikázání Páně dbá se však nejméně ze všech deseti přikázání. Přestupuje se tedy nejvíce. Tisíceronásobné jsou způsoby těchto nevážností. I když se člověk domnívá, že mnohá taková přestoupení jsou zcela nevinná, že jsou to jen lehká rčení, zůstává to přece přestoupením tohoto ostře vyznačeného přikázání. Jsou to právě tyto tisíceré, domněle jen nevinné nevážnosti, které snižují svaté jméno Boží a tím pojem Boha, jenž jest vždy těsně spojen se jménem. Zbavují ho před lidmi, ba již před dětmi jeho svatosti, špiní jeho nedotknutelnost zevšedněním a strhováním do všeobecného mluvení! Lidé se neštítí zacházeti zde až do směšnosti. Nechci uváděti některé z mnohých takových rčení, neboť k tomu jest jméno příliš vznešené! Jest však třeba každému člověku, aby si toho všímal jen jeden den, a bude zděšen nad nesmírným nahromaděním přestoupení druhého přikázání lidmi obojího pohlaví, velikými i malými až po děti, sotva schopné vytvořiti správnou větu. Neboť jak zpívali staří, tak cvrlikají mladí! Proto právě jest snižování Boha často to první, čemu se mládež učí ve zdánlivě tak nevinném přestupování Božího přikázání! Ale v účinku jest to nejhorší ze všech přestoupení. Jest přímo zhoubně rozšířeno mezi vším lidstvem, nejen u křesťanů, ale i u mohamedánů, židů a budhistů. Všude se to slyší až do omrzení! Čím může pak člověku býti ještě jméno „Bůh“? Jest znehodnoceno, nemá ani tolik vážnosti, jako nejmenší ze všech penízů! Jest na tom hůře než obnošený šat. A člověk, který jinak chce býti tak moudrým, má to za nevinné a hřeší tím více než stokráte za den! Kde zůstává rozvaha! Kde nejmenší hnutí citů! I vy jste proti tomu příliš otupeni. Posloucháte klidně, když nejsvětější ze všech pojmů je tak strhován do špíny všednosti! Ale nemylte se! Dlužnická položka v záhrobí jest tím nemilosrdně zatížena u každého, kdo tak hřešil! A není tak lehko odpykati právě toto. Jsou tu dalekosáhlé špatné následky, které se vymstí do třetího a čtvrtého kolena, neobjeví-li se v této řadě jednou člověk, který v tom přijde k poznání a učiní přítrž tomuto zlému řádění. Snažte se tedy v důvěrných svých kruzích potírati tento škodlivý zvyk. Především však přestřihněte nitky vlastní karmy se vší dosud zbylou energií, aby se dluh nestával již větším, než je. Nemyslete na lehké vyproštění, protože jste si při tom dosud nic zlého nemysleli! Škoda jest proto přesně tatáž! A hřích proti přikázání trvá bezpodmínečně! Vždyť jste to dobře věděli. Jestli jste se nesnažili dosti si ujasniti jeho dosah, jest to vaše vina! Proto se vám také nic neodpočte! Poslouchejte a jednejte, abyste byli schopni ještě zde na zemi mnohé odpykati. Děsivé jest jinak bahno, které vás očekává až přijdete do záhrobí. Jako překážka položí se vám na cestu ke vzestupu. Avšak nejen jednotlivci, nýbrž i úřady projevovaly otevřeně po mnohá staletí odpor proti tomuto přikázání i proti slovu Božímu, protože na lidech vynucovali mocí přísahy a nutili je, aby přestupovali přikázání, hrozíce jim těžkými pozemskými tresty, nevyhoví-li jejich žádosti. Ale záhrobní trest jest mnohem těžší a stihne všechny, kdo přísahu vyžadovali. Nestihne ty, kdo pod nátlakem přísahati museli. Také Kristus výslovně opakoval: „Vaše řeč budiž ano nebo ne. Co nad to jest, od zlého jest.“ Úřady měly přece moc, aby slovům ano nebo ne dodaly rozhodující vážnosti. Falešné výpovědi před soudem mohly přece trestati právě tak, jako křivou přísahu! Tím by povýšili hodnotu a váhu těchto slov na onen stupeň, jaký potřebovaly pro rozsudek. Nebylo třeba nutit lidi násilím ku přestoupení Božího přikázání! Zato se jim dostane rozsudku v záhrobí. Ostřejšího a přísnějšího ve zvratném působení, než si kdy představovali. Před tím není uniknutí! Ještě hůře počínaly si však církve a jejich zástupci, kteří se dovolávali Boha a podrobovali při tom bližní nejhorším mukám a konečně za opětovného dovolávání se Boha je upalovali, když tito nešťastníci dřívější muka přestáli. Všeobecně známý a svou ukrutností pověstný římský císař Nero nebyl ve svém mučení křesťanů tak zlý a odsouzeníhodný jako katolická církev se svým nesmírným rejstříkem hříchů proti Božím zákonům! Předně tolik nemučil a nevraždil. Nedovolával se při tom také pokrytecky Boha, což bylo u církve při tomto způsobu nutně největším rouháním se Bohu, jaké jen je možné u člověka! Není nic platno, že tytéž církve dnes odsuzují, čím se tehdy – žel až příliš dlouho – prohřešovaly. Nezanechaly toho dobrovolně! A ještě dnes neděje se to o mnoho jinak v nepřátelském napadání. Jest to pouze v tišší a modernější formě! I zde změnila se časem jen forma, ne živé jádro! A jedině toto jádro, které se tak rádo skrývá, platí před Božím soudem. Nikdy zevnější forma! A tato dnešní, jen zdánlivě nevinná forma zrodila se z téže nevýslovné pýchy ducha zástupců všech církví jako tehdy. Kde není zavržení hodná pýcha, tam najde se prázdná domýšlivost, která se opírá o pozemskou moc církví. Z těchto nectností rodí se velmi často bezdůvodné nepřátelství, spojené se světskou vypočítavostí na rozšíření vlivu, ba dokonce touha po světově politickém významu. To vše děje se se jménem „Boha“ na rtech! Mohl bych zvolati znovu, jako kdysi Syn Boží: „Svým chováním proměnili jste domy Otce mého v peleš lotrovskou, aby byly ke cti vám! Jmenujete se sluhy Syna Božího, ale stali jste se sluhy své pýchy!“ Každý katolík má se před Bohem za mnohem lepšího než protestant, ačkoliv k tomu není nejmenšího důvodu. Každý protestant má se za více vědoucího, pokročilejšího a tím svému Bohu bližšího než katolík. A takoví jsou ti, kdo tvrdí, že jsou stoupenci Kristovi a že se vzdělávají podle jeho slova. Obě strany jsou bláhové. Opírají se o cosi, co před Boží vůlí nic neplatí! Právě takovíto lidé hřeší mnohem více proti druhému Božímu přikázání, než stoupenci jiných náboženství. Neboť berou jméno Boží nadarmo nejen slovy, ale skutkem a celým způsobem svého života i při tak zvaných bohoslužbách. Poskytují každému myslícímu a dobře pozorujícímu jen odstrašující příklad bezobsažných forem a prázdného myšlení. Právě v té bezmezné domýšlivosti, že hledí sobě i okolí namluvit, jako by před jinověrci měli již zajištěné místo v nebi, hanobí nejvíce pojem Boha! Zevnějšek církevních obyčejů, křest a tak mnohé jiné, to neznamená nic! Jen vnitřnímu člověku jest postaviti se před soud! To si pamatujte, vy pyšní! O takových bylo již zvěstováno, že v den soudu, domýšliví na sebe, půjdou hrdě s prapory a skvělými rouchy, aby radostně vzali odměnu. Ale nedojdou nikdy do říše ducha, k nohám Božího trůnu, protože se jim dostane odměny, která jim patří, než tam dojdou. Ledový dech smete je jako bezcenné plevy, neboť jim chybí čistá pokora v nitru a pravá láska k bližnímu! Ve způsobu svého života berou nejhorším způsobem jméno Boží nadarmo a jsou největšími přestupovateli druhého přikázání! Všichni sloužili Luciferu, ne Bohu! A posmívají se tím všem přikázáním Božím! Od prvního až do posledního! Převážně však tomuto druhému, jehož přestoupení jest nejčernějším poskvrněním pojmu Boha ve jménu! Střeste se přecházeti i nadále lehkovážně přes toto přikázání!
Dbejte přísně na sebe i na své okolí! Považte, že plníte-li věrně devět přikázání a nedbáte jednoho z nich, jste přece na konec ztraceni! Když bylo přikázání Bohem dáno, jest v tom již důkaz, že se nesmí bráti na lehkou váhu, že musí býti plněno v nezbytné nutnosti! Jinak by vám bylo nebývalo dáno. Neodvažujte se modlit, nejste-li schopni celou duší povznášeti se spolu ve slovech a chraňte se státi proti svému Bohu jako bezmyšlenkovití žvanilové. Tím byste se před ním provinili zneužitím jeho jména! Rozmyslete se dobře, než Boha o něco prosíte, je-li toho naléhavě třeba! Nezapleťte se do formálních modliteb, jak se ze zvyku odbreptávají ve všech náboženských úkonech. Není to jen zneužití, ale rouhání se jménu Božímu! V radosti nebo v tísni zůstává vroucí cit beze slov mnohem cennějším, než tisíc slovních modliteb, i když tento cit trvá jen zlomek okamžiku! Takový cit je pak vždycky pravý a není pokrytectvím! Proto také není zneužitím pojmu Boha. Je to svatý okamžik, když se lidský duch s prosbou nebo s díky chce vrhnouti před stupně Božího trůnu! To se nesmí nikdy státi breptáním ze zvyku! Ani v ústech sluhů církve! Člověk, který dovede užívati jména Božího při všech možných i nemožných denních příležitostech, neměl nikdy nejmenšího tušení o pojmu Boha! Jest zvíře a ne člověk! Neboť lidský duch musí míti schopnost cítiti v sobě tušení Boha, i když je to jen jednou v jeho pozemském životě! Ale toto jedenkráte stačilo by samo, aby mu vzalo veškerou chuť k lehkovážnému přestoupení druhého přikázání! Bude pak věčně míti v sobě potřebu, aby jméno „Bůh“ vyslovoval jen na kolenou v nejvyšší čistotě celého svého nitra! Kdo toho nemá, jest dalek toho, aby byl hoden jen Božího slova, tím méně, aby vešel do království Božího a těšil se z jeho oblažující blízkosti! Z toho důvodu se také zapovídá vytvářeti si obraz Boha Otce podle lidského smyslu! Každý pokus o to musí vésti jen k žalostnému zlehčení, protože ani lidský duch, ani lidská ruka nejsou uschopněny, aby visionářsky zřeli i tu nejmenší část skutečnosti a zachytili ji pozemsky v obrazech! Největší umělecké dílo mohlo by znamenati jen hluboké snížení. Jedině oko naznačuje vše ve svém nevýslovném záření. Tak vznešenou jest pro vás nepochopitelná velikost, již zahrnujete ve slově „Bůh“ a kterou se v lehkomyslné opovážlivosti osmělujete často používati jako nejvšednější z prázdných a bezmyšlenkovitých rčení! Bude vám skládati účty z tohoto vašeho konání!